☻

TAK VÍTEJ VE VIRTUÁLNÍ REALITĚ UMĚLÉ INTELIGENCE ŠROTU POČÍTAČŮ A JEJICH VELEZRADY NA ČLOVĚKU
(NENAVŠTĚVUJ TŘINÁCTOU KOMNATU POCESTNÁ ANI V JIZBĚ NA SEDMNÁCTÉHO PROSINCE MĚSÍC PO 17.11.)

Je líbezná, je významná, je v jednom kuse pokroková
píše jako bílá křída Odysseu lásky ze špacíru prorokova
když ji to chytne za srdce, nemusí ji to nevyzpytatelnou chytat za dlaně
význačný vzkaz k jejím nohám: CTĚNÁ LADY, čte si Helenka oslovená intuicí náramně
tahle ovce bééé a Beethovena není černá – tahle živočišná hloubka není chovná
mám pro její hlas delfíní informaci kamarádů všech moří: ŽÁDNÁ SE TI NEVYROVNÁ
stále bude něco namítat, že není údajně Lvicí a pamětní „Dámou ve zlatém“
že nechá ujet svůj noční spoj, že neprožívá úděl štěstí na sídlišti v kvádru hranatém
samozřejmě nemá sklony vůbec vypadat pod obraz mizerného přizdisráče strnule
září velkou ženskostí, vrozený ztepilý pohled nezrezne jak neopečovávaná formule (Jedna)
hormon její kapely hraje teď blízká setkání třetího druhu
myslela si, že postačí 3D a brejle odloží komusi z kruhu
chtěl bych častá setkání zblízka a blízkost v její bezprostřední reakci
Sibylko kobylko, slibuji že zařídím vše potřebné, že spolu vyzkoušíme atrakci
v kruhu jejích přátel jenom jeden (?) prý smí fungovat jako dítko Štěstěny
zdvořilá jak víla, pestrá jako duha, nezapomenutelná díky prozíravosti u ženy
vede kategorii všech fešand, já jsem podnikavej surfař a ne rozvrzané rozmazlené prkno
nelze bez ní vydržet, na souši nelze bez ní existovat, kéž by její ledy prolomilo terno
nelze napovídat šeptem, aby zbytek už netrklo, nikde nám koulovaná s disco koulí tempo neškobrtlo
laňka Helenka má všech sedm divů světa celistvě pohromadě, vyrovnaně, spořádaně, hurá na ně
na den Matek já jsem šroubek, ale nikdy spratek, floutek, škůdce chabý pozér
chtěla Fanfána Tulipána, aby jí nadělil hrst kouzel ze zahrad, co má Kozel
dominanta regionu, Lady Carneval i Carmen nezapře od Lišky Bystroušky gen: zvědavost
dotyčná chuťovka Máje? Medvědice s medovými sny, Sblížení Pandí a bez pochyby přilnavost
propiska Svijany píše, Kněžna Helena paraořechy oslovila po vzoru Grácie Pistácie blíže
rád si na duhovou partii vyčíhnu, až milostivě vyleze osmělit se mimo volně ze své skrýše

҉     ѽ     ͏    ®   ʥ  Ѿ ᴥ  ₯        

HOKUSAI KASUŠIKA

☼    5.3.1760   EDO   (DNESKA ZNÁMO JAKO MOTOR ROTOR TOKYO)    ۞     13.4.1849   EDO

Zřejmě to byl dost nesnesitelný jedinec; avšak nic nového pod sluncem u silné osobnosti. Žil a maloval na křídlech svobody, jako by ani nepociťoval těžkosti, jež jsou jejím rubem. Jeho portrét z ruky mladší dcery Ojej představuje vrásčitého starce se štětinatými zbytky porostu na hlavě, bradce a uších, s úzce zaříznutými rty. Tvář mladého Hokusaie neznáme. Jako by chtěl světu zanechat svou podobu až z doby, kdy se považoval za schopného malíře. Jak posuzoval sám sebe? Životopisné poznámky v závěru jeho cyklu „Sto pohledů na Fudži“ neprozrazují málo: 

„Od svých šesti let jsem pociťoval touhu malovat cokoli kolem sebe. Ale ani v padesáti po zveřejnění nesčetného množství mých kreseb jsem nebyl s ničím z toho spokojen. Teprve ve stáří sedmdesáti tří let jsem částečně pochopil skutečnou podobu a povahu ptactva, rybek a rostlinek. Až mi potáhne na osmdesát, dosáhnu dalších pokroků v mezích zákona, v devadesáti proniknu do samé podstaty věcí. Ve sto letech dosáhnu vysokého stupně dokonalosti a až se dožiji sto deseti, bude vše, co vytvořím, žít svým životem… Psáno ve věku sedmdesáti pěti let mnou, někdejším Hokusaiem, dneska zvaným Starcem, posedlým nádherným kreslením.“ 

Stařec, posedlý kreslením, se sto deseti let nedožil. I tak si při své obrovské píli stihl vysloužit označení nejplodnějšího umělce světa. Přesto, a bez ohledu na slávu a uznání, kterým se už za života těšil u knížat i prostých občanů, žil a zemřel jako prostinký nemajetný chuďas. Proč?

TOKITARO 

Většina pramenů prozrazuje mylné zvěsti o Hokusaiově původu. Za otce zmiňují dvorního výrobce zrcadel Hačiemona Kawamuru, za matku příbuznou dvorního ceremoniáře Kira. Novější výzkumy však naznačují, že leštič kovových zrcadel na dvoře vládnoucího knížete–šóguna, údajný adoptivní Hokusaiův otec Isé Nakadžima, který se měl po smrti rodičů ujmout osiřelého čtyřletého tvorečka, byl jeho otcem skutečným. V každém případě se 5. března 1760 malý Tokitaro, jak byl chlapec pojmenován, nenarodil do nuzných poměrů a pan Nakadžima, ať už byl otcem pravým nebo úředním, mu nezakazoval, aby maloval. Asi by dávat kreativitám zaracha nijak nebylo prospěšné. Posedlost kreslením pronásledovala hocha již od dětství. A když nebyl po ruce štětec, stačil kousek dřívka nebo i prst, kterým kreslil do písku.

RECUZO 

Nadešel čas rozhodnout o chlapcově budoucnosti. Tecuzo (tak mu říkali od deseti let) se začal učit u knihkupce. (Tvrdí to alespoň nejrozšířenější verze o této životní etapě mladého Hokusaie–Tecuza, jíž se budeme i nadále držet. Na rozdíl od ostatních japonských umělců té doby, u nichž se nám zpráv o jejich soukromí nedostává, odborná literatura pojednávající o Hokusaiových osudech uvádí vždy nejméně dvě i víc variant každé události.) Knížky, k nimž se chlapec v krámku dostal, ho zcela uchvátily. Nebylo divu. Zprvu ho sejmuly černobílé dřevořezy slavných mistrů Marunoba a Sukenoba, barevné tisky Korjúsaiovy a Harunobuovy pak rozhodly: bude malířem.

Mezistupněm se stal rok v řezbářské dílně. Sada šesti tisků z roku 1775 jmenuje vedle autora i mladého řezbáře–Tecuza. Chlapec – téměř již mladý muž, však mířil výše; zatoužil stát se žákem nejoblíbenějšího malíře doby Šunša Kacukawy. Sám údajně upozornil mistra na svůj talent; ne snad dětinským vychloubáním, ale prací, které si mistr povšimnul coby zákazník Tecuzovy domovské dílny. A tak se splnil sen mladičkého řezbáře: sám veliký Šunšo mu nabídl místo ve svém ateliéru. Chlapci nebylo ještě osmnáct let, když vstoupil do profesionálního uměleckého světa.

ŠUNRO 

Svého nového žáka považoval mistr Šunšo za výjimečně talentovaného. Hned po prvním roce mu dovolil užívat část vlastního jména; počáteční v řadě téměř dvaceti Hokusaiových pseudonymů tedy zněl Šuro Kacukawa. Nejstarší prací s tímto podpisem je ilustrace jednoho ze „žlutých sešitů“, populárního lidového čtení, z roku 1778. 

Zpočátku maloval pod vlivem svého učitele. Šunšo, vynikající v hereckých portrétech, přišel se zcela novým pojetím. Proti starému stylu školy Torii, která prý malovala „nohy jako tykve a červovité linie“, postavil v Japonsku tehdy zcela neobvyklou metodu: zachycoval herce divadla kabuki přímo v akci, v gestu. Šunšův vliv je patrný na dvou Hokusaiových tiscích ze srpna 1779: jeden znázorňuje herce Ičikawi a Iwaie v divadle Nakamura, druhý pak výjev z „Nového vyprávění o princezně Usujuki“, jak je hráli na konkurenční scéně zvané Ičimura. 

Mladý umělec se stále více odlišoval od svých spolužáků. Zatímco oni pokorně napodobovali mistra, Hokusai–Šunro studoval způsob malby jiných škol, jeho zájem přitahovalo i čínské malířství; hledal svou vlastní cestu. Jako každý, kdo se odlišuje okatě příliš, začal být svým kolegům příslovečným trnem v oku, zvláště super nekonvenčními pracemi, poznamenanými vlivem cizích škol. Žárlivost, proměněná v zášť, propukla naplno v momentě, kdy spolužák Šunko objevil u známého obchodníka Hokusaiův plakát, namalovaný ve stylu školy Tosa (uchovávala tradici japonského dekorativního stylu). Rozzuřený spolužák plakát strhl a jeho provinilý autor musel opustit slavný ateliér. Stalo se tak pravděpodobně až po smrti mistra Šunša z kraje roku 1793.

SÓRI 

Hokusai představoval osobnost, která vždy v prvé řadě žila svým umem, svou naturalizovanou prací; obětoval jí sebe i své okolí. Jen jaksi mimochodem se mezi záplavou zpráv o jeho tvorbě a vlivech, které se na ní podepsaly, dozvídáme, že byl dvakrát ženatý. Kdo byly jeho manželky, jak se jmenovaly, zda manželství ukončila smrt či rozvod, nevíme. V době odchodu z Šunšova ateliéru byl Hokusai hlavou rodiny a otcem dvou dcer – starší Omijo a mladší Ojei. Umělcovy neklidné studie jednou v tom, podruhé v onom ateliéru, krátká éra v malířské dílně Tavaria Sóriho, kterou po určitý čas vedl (užíval tedy pseudonymu Sóri), to vše vrhalo rodinu do stále větší nejistoty k obživě. Přišla doba, kdy byl Hokusai donucen vzdát se i své tvorby; nejgeniálnější umělec Japonska prodával na tržišti papriku od nevidím do nevidím. 

Neustálé hledání však nepostrádalo svůj význam. Sám autor ukijoe–e, obrazů všímajících si všedních trampot obyčejných lidí, prošel vlivem mistrů Korjúsaie, Šunša, Kijonagy, Utamara, Tojokuniho, Kunisady a dalších, studoval styl oficiálních malířských škol Tosa a Kano, evropskou perspektivu i čínské malířství z dob dynastie Ming; jeho umění se stalo spojovacím článkem mezi nejrůznějšími i cizími dobovými a historickými poznatky a dovednostmi a národním japonským slohem. Syntéza, jíž se dobral, byla po létech nazvána Hokusaiovým stylem. 

Štěstí přeje připraveným, říká se. A pilným, vzápětí by se důrazně ozval Hokusai. Stačilo malé povzbuzení – výhodně prodaný tisk a znovu se s hurá pocity ponořil do dobrodružstvím neutuchající práce. Dnem i nocí se skláněl nad malými čtvercovými tisky, tzv. surimony, typickými kromě jemných barev použitím zlata, stříbra a bronzu. Jejich (dodnes trvající) obliba a široké použití coby blahopřání, pozvánek a oznámení nejrůznějšího druhu zaručily trvalý zájem ke koupi i růst umělcova renomé. 

Je neuvěřitelné, že vedle stovek těchto nezapomenutelných grafických listů dokázal zkompletovat i několik knih barevných dřevořezů. Místo lidových „žlutých sešitů“, jež kdysi i sám vydával, se jeho ilustrace objevovaly stále více v náročnějších obrázkových knihách POEZIE typu kjóka. Vznikly převážně působivé dřevořezy z okolí Eda a s nimi umělecký pseudonym–Hokusai; malíř ho převzal z buddhistických knih. Příjmení Kasušika bylo připomínkou rodné čtvrti. Psal se rok 1798. 

Se změnou jména lze zaznamenat i změnu v tvorbě; do popředí vystupuje krajinářská tvorba složité kompozice. Nalezneme tu počátek toho, čemu říkají experti krajina s lidmi, a počátky oné podivuhodné harmonie mezi zobrazenou přírodní scenérií a lidskými postavami, kterou se marně snažili napodobovat jeho pokračovatelé a žáci a jíž on sám dovedl o třicet let později k vrcholu v „Šestatřiceti pohledech na Fudži“.

ČLOVĚK POSEDLÝ KRESLENÍM A PŮSOBENÍM ŽIVLŮ NA MIKROKOSMOS ČLOVĚČÍ TOUHY

Člověk posedlý kreslením; poprvé se tak podepsal v roce 1800. Dva roky předtím prchá z jeho života i druhá manželka. Zůstal už do konce života smolař samotář. Starosti s domácností převzala dcera Ojei, sama vynikající umělkyně. Její tisky krásných žen prý dokonce předčily otcovské ódy na ženy. Hokusaiovi zbýval už jen jediný zájem: tvořit, neživořit. Nedbal na sebe ani příliš konvenční prostory prostředí, v němž vynikal. Čistý šat či pořádek v dílně dávno nefigurovaly na žebříčku Hokusaiových vzácností. A přesto byl ješitný. Jeho ješitnost však měla jediné jméno – umění. 

Donesla se mu pomluva, že dílo větších rozměrů je nad jeho možnosti. Nechal tedy demonstrativně na prostranství před chrámem Hongkvandži rozprostřít mimořádně odolný papír tak mohutný, že by se ani po vybourání stěn nevešel do žádného příbytku. Mohutným hovaďáckým štětcem, připomínajícím spíš koště, začal malovat: nos, oči, ústa… Nakonec si nechal kolem pasu upevnit několik v tuši nasáklých pytlů na rýži a za sebejisté chůze domaloval celkové obrysy. Svatý Daruma byl zhotoven. Jeho obrovitá sympatická tvář mohla být povytažena na stěnu chrámu. 

Malíř experimentoval ještě jinak. Vzpomenul si na své dětství a kreslil prstem či hůlkou, zkoušel to s nádobkou na saké, s kouskem vaječné skořápky… Na zrnko rýže prý namaloval dva poletující vrabčáky. Svou zručností brzy proslul po celém Japonsku. Napomáhaly tomu i mistrovy historky, laškování mnohdy anekdotického rázu, a vždy dokazující sílu jeho osobnosti, vyzrálou svéráznost a svobodomyslnost. 

Stále vyhraněnější představy o tom, co a jak malovat, činily z umělce osobu neochotnou se přizpůsobit čemukoli a komukoli v nejširším slova smyslu. Odmítal i pozvání jistého vlivného knížete, aby mu přišel na jeho sídlo něco dobrého namalovat. Rozzuřený kníže rozkázal přivést Hokusaie násilím. Jen přítomnost dalších osob zabránila neštěstí. Stejně náhle, jako se umělec rozhodl sabotovat vladaře, se po čase vydal sám od sebe na knížecí zámek. Tak vznikl okázalý šestidílný paraván „Koně na pastvě“. 

Během více než dvousetleté vlády rodu Tokugawa představovalo pro Japonsko styk s ostatním světem jen několik ostražitých lodí z Holandska a Číny, po jejichž můstcích toho „západního původu“ přešlo opravdu jen minimum. Přesto měl Hokusai v dobách neklidných začátků možnost se ve škole Šiby Kokana seznámit do detailu s evropskou perspektivou, kterou zužitkoval především v prvních letech 19. století v takzvaně „západních tiscích“. Poprvé tu rovněž používá techniky stínování, v oné podobě v japonském umění neznámé zcela. Je to éra „Člunu bojujícího s vlnami“, „Hory Fudži zaregistrované až v Takahaši“, „Dvanácti tváří Jocuji“... 

Nezapomínal ani na knižní doprovodné ilustrace. Takzvané jomihon–knížečky romantických příhod, dosáhly kolem roku 1804 mimořádné obliby obou pohlaví. Při jejich ilustrování malíř spolupracoval nejprve se známým spisovatelem Kjodenem, později se znamenitým Bakinem – největším japonským romanopiscem oné doby. Jejich spolupráce uvízla na mrtvém bodě asi po pěti letech na Hokusaiově paličatosti a ještě k tomu hrdosti. Spisovatel vytýkal malíři, že se jeho obrázky nedrží daného obsahu vyprávění. Hokusai však odmítl cokoli předělávat. Potupil navíc Bakina návrhem změnit libreto podle ilustrací. Hokusaiovi – tomuto fanatikovi i fantómovi svobody – přestalo vyhovovat i omezování textem. Skoncoval jednoho dne tedy s ilustrováním úplně. 

Leckoho jistě překvapí jeho mimořádný talent logického uvažování. Zabýval se například dost podrobně studiem matematických rovnic. A nejen to. Zápisník jakéhosi Rjúteie Tanehika z roku 1810 obsahuje záznam o lekci z aplikování holandské matematické poučky dne 2. února, tedy jako dnes ale před 205 čtvero ročními obdobími, za života Ódy na radost a jejího cvičitele: Ludwiga van Beethovena. A jméno matematického metod mana? Hokusai. 

Kolem roku 1811 začaly malířovu pozornost vábit a promyšleně provokovat zase lidské figurky. Romantické přírodní scenérie zalidňoval naturalisticky pojatými postavami. O rok později na výletě do oblasti Kansai vznikla první mangwa–skicář, série černo–nachově–růžových dřevořezů. „Těžko soudit, proč se Evropa obdivuje této mangwě, když přece Hokusai vytvořil díla daleko čarovnější a umělecky cennější“, podivuje se malířův ctitel, český propagátor japonské kultury, spisovatel Joe Hloucha v jedné ze svých knih. Snad tak okouzluje opojný duch svobody, vanoucí z každé čárečky. Malíř se zbavil jha knižních vyprávěnek a skáče z předmětu na předmět; zručně črtá květy i zvířata, stejně jako karikatury či postavy z mytologie. Jako by se anarchie ve volbě námětů přenesla i do samotného zpracování. Vedle vysoce bravurních náčrtů nalezneme některé téměř na oko primitivní. Vysvětlení je prostinká věc. Hokusai údajně zamýšlel používat první čtyři náčrtníky jako názorné pomůcky, demonstrující jeho učňům i případným samoukům základy kreslířského řemesla. Sám údajně vzpomínal na své začátky, kdy tápal, dohledával a pídil se po jakýchkoli zánovních a slibných podnětech, impulsech záživných informací, které by doplnily jeho malířská studia. Za svého života dal Hokusai dohromady třináct skicářů, věnovaných jednou architektonickým studiím, jindy krajinám, pak zase zápasníkům vykrmeného sumo…, další dva byly zkompilovány po jeho úmrtí. Nesporným vrcholem je však dvanáctý díl s veselými až pikantními scénami ze života venkovanů. Zřetelně demonstrují to, co malíř započal v dobách pubertálního mládí svými knižními ilustracemi, surimony i jednotlivými dřevořezy – zlidovění Hokusaiova umění, skutečnost, že se přiblížilo obyčejným sedláčkům a utrmáceným sedřeným dělníkům, byť ani oni nezůstanou nikterak ušetřeni jeho škodolibosti. 

Podobné, a přesto dosud nevídané náměty s prima zážitky, nalezneme ve dvou sbírkách dřevořezů „Gwašiki“ a „Gwafu“: pekařská dílna při práci, pradleny u řeky, sedláci vracející se na hřbetech bejků, venkovský hejsek při slavnosti sakur, chodci napadení vichřicí, hlouček dětí škádlících pomatenou venkovanku v japonském znění s prima peřinovými titulky. Zobrazené výjevy se i pro široké vrstvy staly natolik notorickými a samozřejmými součástmi japonské kultury, že například skupinu slepců tápajících přes brod si může dovolit parodovat i kabaretní číslo v revue, ve varieté s páskou přes oči. 

S počátkem třicátých let je spojen vznik nejproslulejší série dřevořezů na světě nejkrásnějšího a nejumělečtějšího Hokusaiova díla – „Třicet šest pohledů na dámu všech hor, tedy unikátek Fudži“. Z nich zvláště tisk „Fudži spatřovaná z Kanawagy“ (užíván je i název „Velká vlna“), kde zasněžený vrcholek posvátné hory „překřikuje“ vzedmutá vlna původem od moře, zná snad každé děcko, i to, které jméno Hokusai dosud nezaslechlo. Neméně vynikající je i sada dřevořezů nejznámějších japonských vodopádů a tisky jedenácti význačných mostů z různých úrodných provincií.

STAŘEC POSEDLÝ MEDITATIVNÍMI PROJEVY KRESLENÍ 

Hokusaiovi bylo sedmdesát tři let, když vyšlo „Třicet šest pohledů na bájnou vrcholovku Fudži“. Měl pocit, že se začíná dostávat k samotné podstatě, what does it mean umění. A přesto právě nyní začali jeho nedávní obdivovatelé stále častěji vyslovovat jiné jméno. Do popředí obecného zájmu se dostal o tři generace mladší Hirošige. Jeho obrázky připadaly geniálnímu starci dětinské a prostoduché, cítil se uražen a pokořen jak ta bájná vrcholovka od smělých začátečníků. Nedokázal se smířit se svým sesazením z trůnu velebného: roku 1834 opustil Edo pln smíšených pocitů, do smíchu mu nebylo ani po pozření saké, alkoholu v tomto 酒 džungloš lektvaru. I jméno si parafrázoval dodatečně – na Hačiemon Miuraja nestatečně. Měl ještě jeden dobrý (dobrý?) důvod k úniku do izolace. Prchal před věřiteli, jimž se zavázal platit dluhy svého prostopášného chuligána vnuka. 

Hned téhož roku se pustil do práce na „Sto pohledech na Fudži“. Možná chtěl navázat na úspěch první série, ale překonat se mu ji nepodařilo. Sílu své imaginace však odhalil v „Osmi pohledech na Rjúkjú“. Sálá z nich jiskrná, téměř 111% tropická atmosféra jižních ostrovů, které přitom malíř nikdy neměl šanci navštívit. Rychlovlaky a mašinky úžasné Mašinky „Bylo nebylo“ v JP. Další skupinu deseti dřevořezů „Básníci Číny a Japonska“ považoval Goncourt dokonce za nejušlechtilejší malířovo dílo vůbec. A Hokusai by nebyl umělcem své doby, kdyby netvořil i knihu super zážitků pro erotogenní zóny, připravte se na setkání s jeho erotickými listy; kniha se za soumraku svěže jmenovala „Borovičky“. 

Jiní v jeho věku zanechávali aktivit, on měl zato přehršle odvahy a síly k neutuchajícím experimentům. Nezapomínal na poznatky evropské perspektivy, stále znovu se vracel k čínské kresbě, jejíž mistrovské zvládnutí podtrhují Hokusaiovy tisky ptactva a květinek do vázy i do OÁZY. Bylo mu osmdesát, když na jeho obrazech začal převládat podpis Stařec posedlý kreslením, originální anonym pro takového znalce synonym samých divých kvalit. 

Na ostrovní říši uhodila okurková sezóna. Peněz bylo poskrovnu a nutno vydat za stravu, ne tedy na obrazy. Jen díky své někdejší populárnosti nacházel malíř čas od času ochotnějšího nakladatele, ale mnohé z jeho záměrů lehly popelem již na půli cesty. Ze strašidelných „Sta povídek u sta hromů“ vyšlo pouhých pět „u směšně nedůtklivých hrom aby to bacilků“, nedohotoven zůstal i projekt s tisky „Sta básníků vzletného vyjadřování“, často považovaný za poslední statečné Hokusaiovo dílo. Známe však tisk z roku 1848 s názvem předskokana od Vlasty Třešňáka japonská 桜 nebo 櫻; pomocí katakany: サクラ; hiragany: さくらsakura „Zeměměřič“; je bezpochyby tou poslední dochovanou peckou a třešinkou na dortu výživného umělce. Znázorňuje šogunátního delikátního úředníka vyměřujícího hektar za hektarem. Dokonalé vystihnutí gest a póz, potvrzené specialisty čelustkovo věhlasu–geodety, dokazuje, že si Hokusai až do posledních momentů „já můžu hodně“ v životě uchovával svěžest, energii a schopnost poučit se o věcech, s nimiž se nikdy předtím nesetkával. I tehdy, stejně jako před lety, o něm mohl vypovědět přítel Hirota: „Hokusai se nikomu nepodobá, vážení. Zatímco všichni jeho předchůdci byli otroky klasického podání, tradice a naučené manýry, osvobodil svůj štětec z toho diktátu, aby mohl do sytosti kreslit a věrně podávat vše, co jeho oči, které s takovou láskou pozorují MATKU PŘÍRODU, vnímají jen se dvojitě zakulacenými zorničkami pohádkově sytě.“ 

Do svých devadesáti let a sto třiceti vrásek přes obličejík vytvořil Hokusai přes 35 tisíc tisků, grafických listů a maleb a ilustroval s přehledem 168 knih o 437 svazcích, motor rotor grafiky. Zemřel zchudlý a pohublý až na kost v potrhaném kimonu. Proč? Veliký mistr vášně, geniální malíř Hokusai, Stařec posedlý expresivním kreslením, na to odpověděl v okamžiku, kdy mu lapidární Zubatá MRCHA podala v zemi vycházejícího Slunce ruku (Východní levici): „Svoboda, krásná moje užitá svoboda“.

https://www.youtube.com/watch?v=_Fri2ccsWMw

The Mixbuster – „Bad Hip Hop (Mixbuster Mix)“

https://www.youtube.com/watch?v=3xJa3fknaEw

phil collins (another day in paradise) remix ben liebrand